Cesta domů?

Po delší době jsem se dnes vydala na cestu,vracela jsem se na místa svého dětství a mládí.Nikdy jsem tak moc nikam nepatřila,často jsme se stěhovali a vlastně jsem nikde ani moc nezakořenila.
Vyjeli jsme dopoledne směrem na sever .

Tunelem  jsme si  značně zkrátili cestu.

a za chvíli jsme již kolem Globusu opouštěli Brno

Černá Hora 

 Za střechou hospody je jeden z kopců nejmilejších říkávali jsme mu Obrostlý Chlum a kousek od něj je kopec druhý, ten byl zase Chlum holý.Mezi těmito kopci je schovaná malá vesnice Obora a tam patří moje dětství,prožila jsem tam dvanáct překrásných let plných dětských her,kamarádů a radostí.

A to již jsou Boskovice,také jedna z mých zastávek, Boskovické gymnázium,

tady již opouštíme Boskovice a jedeme směrem Knínice u Boskovic

Vážany křižovatka

V Knínicích jsem měla babičku ,ke které jsem jezdívala.

Knínický kostel

Kostel je zasvěcený Svatému Markovi a vždy tady na konci dubna bývala pouť na kterou jsme se celá rodina sjížděli.

schody ke kostelíku,kolikrát je asi babička vyšlapala.

a schody od kostela ke hřbitovu, který je až na hoře na  kopci

 za tatínkem sem jezdívám již 41 roků

A cestou zpátky se podívat ještě na babiččin dům ,ale už to nikdy neudělám,dům je zanedbaný
a zničený.Babička mívala za okny muškáty a nyní jsou okna rozbitá a na domě není komín.Cítím nesmírnou hořkost a smutek.

Do Knínic jsme jezdívali vlakem,seděli jsme na dřevěných lavicích a dívali jsme se z oken do očí nám padaly saze,maminka se zlobila,že budeme špinaví a tatínek nás nabádal,abychom se nevykláněli a někdy přidal i hrůznou historku o uražené hlavě a maminka to ještě vylepšila příhodou s uskřípnutými prsty dveřmi vlaku.

Dnes  jsem ráda,když jsme již dojeli do Brna a konečně jsem začala myslet zase na něco jiného,Projížděli jsme kolem nové satelitní výstavby

přestala jsem vzpomínat a přemýšlela jsem jak se asi žije lidem za vysokými ploty,zdmi a závorami.

ale to již je Královo pole 

 a sláva Starý Lískovec

a můj dům. Jsem  doma .