Stěhování,aneb

proč nemám 15 srpen ráda.

celé svoje krásné dětství jsem prožila na malé vesničce. Byla jsem tam nesmírně šťastná a spokojená.

Měla jsem tam nejlepší kamarádku Helenku,se kterou jsme byly  celé dny spolu.

Helenka měla delší a silnější copánky než já a na rozdíl ode mne uměla moc hezky zpívat.

Byly jsme stejně staré a pochopitelně jsme spolu seděly i ve školní lavici.
Bydlely jsme v domech proti sobě a bylo přirozené, že jsme se nacházely bud v jednom nebo druhém domě.

Hrávaly jsme si na princezny, na obchod a taky na nemocnici ,šily jsme spolu na panenky,chodívaly jsme na jahody a jak říkávaly naše maminky, tak jsme spolu lítaly po venku.

Sedávaly jsme spolu na třešni plivaly pecky a z plného hrdla zpívaly Dajánu ,Na silnici do Prášil a to co právě bylo nejnověji slyšet z rádia.

Někdy nám k tomu hrával  Helin starší bratr, (který už chodil na gympl,vlastnil .sladký dřevo a Helence říkal bejbyno )  a to jsme pak zpívaly twistugéén a aj lavjú a dům kde lká sto chlapců nebohejch a lálypaplálypap.Myslím že dost otřesně, ale radostně.
Některé dny jsme chodily pouze charlestonovým krokem,nebo jsme se vrtěly v rytme twistu. V neděli odpoledne,jsme spolu chodívaly do kina.Promítalo se za kačku v kulturním domě ,který si obyvatelé vesnice postavili, a byl na něm  hrdý nápis OBČANÉ SOBĚ.
Zkrátka dětsvíčko jak se patří až, až do 15.srpna 1964 ,kdy jsem na nákladním autě naplněném po okraj našimi věcmi opouštěla tuto milou vesničku a přes slzičky pozorovala ubíhající domky .vzdalující se sousedy a kamarády.
Ještě bylo vidět poslední domky pak už jen ploty a konečně bílý kříž na konci dědiny.

Od toho dne už jsem nikdy nebyla princezna a už jsem nikdy nezpívala na žádném stromě.


Na památku jsem od Helenky dostala tuto malou sošku.