Když, maminka s tatínkem pili rybízové víno.

Určitě to všichni znáte,dříve než bude možno zasednout k štědrovečerní večeři, je potřeba udělat spoustu práce a zařídit moře věcí.
Tentokrát nemluvím o pečení, ani o nákupech, dokonce ani o balení dárků ,ale jde mi o jednu z mnoha činností,jež je popravdě dosti otravná, avšak pro vánoce nezbytná.

 Znamená  to vzít postupně do ruky každou skleničku pečlivě ji omyt a vyleštit.Uchopit každičký hrníček, šálek, talířek  či misku, opatrně je vložit do mycí lázně a posléze opláchnout tak, aby se každý kousek opět zaskvěl v celé své křehké nádheře.

Já vím, i já jsem obdivovatelem oněch luxusních moderních interierů, kde není na žádné bizarní skleničky místo. I já se dovedu nadchnout onou chladnou nádherou bytů jež obdivuji v časopisech o bydlení, ale žít bych asi už v těchto prostorách ani neuměla.
Rozum mi říká jak je to nepraktické, ale stejně zase a znova postupně  vytahuji skleničky na stůl a myji a myji.

Umývám a přemýšlím zda opravdu není čas něco vyhodit .Přemýšlím o tom co pro mne tyto střípky vlastně znamenají a zda je možné je jen tak odhodit.
Snad tyto dvě skleničky z maminčina servisu ? Rodiče ho dostali jako svatební dar v roce 1948 a už nám zbyly pouze tyto dva kousky ?

Lehce se zamyslím a hned vidím  náš starý obývák. Jsou vánoce, vidím sebe a bratra jak se  probíráme  dárky a v rohu sedí tatínek s maminkou , připíjejí si rybízovým vínem, sklenky o sebe lehounce cinkají, stromeček svítí, maminka září a tatínek se usmívá,všechno vánočně voní,a pokojem zní z rádia Figarova svatba.
Nezbývá nežli skleničky opatrně otřít a vrátit zpět na místo kam patří.
A tak beru jeden kousek za druhým a téměř ke každému se váže nějaká vzpomínka ,něco co mne nutí neustále  tyto věci opatrovat, neboť se pošetile domnívám.že tyto křehké střípky jsou právě ty pevné rodinně kotvy co drží rodinu pohromadě.